Léčivý dotek je starý jako lidstvo samo a masáž je považována za jeden z nejstarších léčebných prostředků.
Historie masáže
Masáž patří k nejstarším léčebným prostředkům v historii lidstva. Nejstarší písemné památky o masáži pochází z Mezopotámie, Egypta, Indie a Číny. Můžeme předpokládat, že masáž jako léčebný prostředek používaly již pravěké kmeny. Již primitivní člověk věděl, že bolest zraněného či nemocného místa dříve vymizí, když si je bude třít, pomačkávat nebo hníst, což jsou základní masérské hmaty. Rovněž od nejstarších dob je známé využití masáže k odstranění únavy a k celkovému osvěžení.
Na území Mezopotámie se první zmínky o masáži objevují v době Asyrské říše (2.pol. 3. tisíciletí př.n.l.), kde používali masáže hlavně ve vojsku. V asyrském městě Ninive, v paláci krále Sanheriba byla nalezena alabastrová váza, na níž je masáž znázorněna.
Rovněž z Číny pocházejí velmi staré písemné zprávy v knize Nej-ťing Su Wen , za jejíhož autora byl považován legendární žlutý císař Chuang-ti. Masáži se věnoval i známý čínský filozof Konfucius (6.5.-století př.n.l.), který vypracoval její metodiku.
Indie je další zemí,kde byla masáž už v nejstarších dobách využívána jako součást osobní hygieny. Dodnes jsou poznatky z těchto prastarých technik předávány a používány v podobě ajurvédských masáží. Při válečných taženích do Indie zjistil Alexandr Veliký,že Indičtí lékaři velmi často používají masáže jako léčebného prostředku. Masáže znali i staří Peršané a Egypťané.
V Egyptském prostředí se o masáži píše v Ebersově papyru pocházejícím z doby kolem roku 1600 př.naším letopočtem. Jedná se o papyrus popisující různé léčebné postupy a masáž je zde uváděna jako jeden z účinných léčebných prostředků. Egypťané při ní používali různých vonných mastí a směsí nilského bahna s olejem. Od Egypťanů se masáži naučili Židé, u nichž byla masáž často obestřena rouškou náboženské obřadnosti. Z bible je známo, jak Máří Magdalena umyla Kristu nohy, otřela je vlastními vlasy a namazala vonnou mastí. To byla nejen pocta, ale i osvěžující masáž.
Z Egypta se umění masáže dostalo do Řecka. První zmínka o ní je již v Homérově Odysseji. Zde je popisován způsob masáže, jak Kirké v lázni masírovala Odyssea. Řekové znali dobře léčebnou masáž, které používali již před Hippokratem (460-370 př.n.l.) k léčbě zlomenin, což si dnes jen těžko dovedeme představit. Hippokratův učitel Herodikos znal dobře masáž, sám pravidelně cvičil, používal automasáže a dožil se 100 let. Hippokrates poznal, že vhodnou masáží lze napjaté svaly uvolňovat a svaly ochablé utužovat. Věděl též, že mírná masáž podporuje přírůstek na tělesné hmotnosti, vydatná masáž působí naopak. Znal také příznivý účinek masáže na krevní oběh, nespavost, hojení následků poranění apod.
V Řecku se masáž začala uplatňovat při různých druzích tělesného cvičení a při tělesné výchově a sportu vůbec. Je známo, že se masáž používala před sportovními zápasy, že ji prováděli pomocí oleje s přídavkem jemného písku a pryskyřic z různých dřev, kořenů a plodů, jež měly účinek masáže zesílit. To vyplývá z poměrně podrobných zpráv Plinia, Theofrasta a Diskorida.
Římané se naučili masáž od Řeků.Udává se že je převzal Asklépaides, který doporučoval masáž jako jeden ze základních léčebných prostředků. Dělil masáž na na suchou a s tukem a dále na dlouhodobou a krátkodobou. Zavedl též nový masážní hmat chvění.Velmi podporoval správnou životosprávu a používání tělesných cvičení a masáže. Největší zásluhy v tomto období o rozvoj masáží má nejslavnější z římských lékařů Claudius Galenus(nar. 131 n.l.). Byl lékařem školy gladiátorů, kde používal jako první cílevědomě masáž jako součást tréninkové přípravy. Galenus rozeznával masáž přípravnou, která spočívala ve tření a hnětení, ze začátku lehkém, později se přidávalo na síle ale nesměli se překročit meze bolestivosti. Po zápasech a závodech používal masáž, kterou nazýval apoterapeutickou, k odstranění únavy.Učil, že soustavně prováděnou masáží a vhodným přizpůsobením tréninku může dobře zesílit svalstvo a sportovec je tak připraven na vrcholové výkony. Pro všechny výše uvedené okolnosti je Galenus plným právem pokládán za praotce sportovní masáže.
Když se vzrůstem Říma zhoršovala kvalita vody v řece Tibeře, začali Římané stavět velké vodovody (aquadukty), lázně i bazény. Teprve asi 100 let př.n.l. zřídil Asklépiadés lázně s podlahovým vytápěním (později i s vytápěním stěn), které se nazývaly termy. Zde byly vedle místností pro koupání, šaten, potních místností též místnosti pro masáže a potírání olejem (tzv. destrictorium a unatorium). Vedle řady dalších místností, včetně čistíren, knihoven a obrazáren, zde byly síně pro gymnastická cvičení. V těchto lázních se bohatí nechávali masírovat, chudí používali automasáže. Šlo tedy o jakási střediska tělesné a duchovní kultury. Je známo, že slavnému Gaiu Juliu Caesarovi léčili pomocí masáže epilepsii a císař Hadrián navrhl u legií vzájemnou masáž vojáků, kterou využívali na dlouhých pochodech.
Mimo římskou říši používali masáže i Keltové.
Staří Slované na rozdíl od ostatních národů používali při masáži tepání březovými či dubovými metličkami. Používali též různých mastí nebo výtažky z rostlin, svařené na oleji nebo smíchané s medvědím, vlčím či jiným lojem. Tepání metličkami se na mnoha místech udrželo v lidových parních lázních (např. ruská baňa) nebo horkovzdušných saunách dodnes.
Ve středověku vzrostl zájem o filosofii, náboženství, ale současně poklesl zájem o přírodní vědy, lékařství i kulturu těla - z pohledu vývoje masáže lze tuto dobu označit za dobu úpadku. Rovněž rozšíření infekčních chorob a časté epidemie vedly k omezování lázní a tím i masáže, jíž se zde nejčastěji využívalo. Jediní Arabové se nadále intenzívně zabývali přírodními vědami a lékařstvím. Tak např. Avicenna (Ibn Sína v 10.-11.století) propagoval hygienická pravidla, masáž a tělesná cvičení. Od Arabů pronikla masáž k Turkům a do oblastí Kavkazu. Pro arabskou masáž byly typické zvláštnosti v nezvyklých hmatech při masáži zad (masáž chodidly) – tento způsob popsal např. Puškin při návštěvě tureckého Erzerumu.
V 16. století nastává velký rozmach medicíny a Evropa znovu objevuje antický svět a jeho znalosti. Do centra pozornosti se dostává člověk a jeho duševní i tělesná stránka. Masáž se opět stává jedním z léčebných prostředků, i když po praktické stránce za antickou zaostává.
Na konci 18. století v Německu, Francii a Švédsku vznikají školy, které masáž vyučují. 19. století pak přináší moderní pojetí masáže - jeho autorem je především švédský teolog a literát Peter Henrik Ling (1776-1839), kterého k vypracování vlastního systému masáže přivedl nepříliš dobrý zdravotní stav. Za podpory švédského státu vybudoval Ústřední ústav švédské gymnastiky, jehož součástí bylo i výukové masážní středisko.
V českých zemích lze za zakladatele moderní masáže považovat ortopeda Vítězslava Chlumského (1867-1943).
